I v pracovněprávním vztahu může nastat situace, kdy zaměstnanec způsobí zaměstnavateli škodu. Takové případy nejsou výjimečné, a tak je dobré se zamyslet na d tím, jak je možné postupovat při řešení těchto situací v souladu se zákonem?
Obecně lze konstatovat, že závazek neboli dluh zaměstnance nebo zaměstnavatele může v pracovněprávních vztazích zaniknout mimo jiné i započtením. Započtením zanikají vzájemné závazky zaměstnance a zaměstnavatele se stejným druhem plnění v rozsahu, v jakém se kryjí jim odpovídající pohledávky, byla-li učiněna některým z účastníků pracovněprávních vztahů kompenzační námitka nebo došlo-li k jinému projevu směřujícímu k započtení. Započtení je také možné v případě, i když jedna ze vzájemných pohledávek nepochází z pracovněprávních vztahů.
Tento postup platí i tehdy, představuje-li jedna ze vzájemných pohledávek právo zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu.
Jde-li však konkrétně o pohledávku zaměstnavatele na náhradu škody způsobené mu zaměstnancem, zákon jednostranné započtení na mzdu, plat, odměnu z dohody a na náhradu mzdy nebo platu zaměstnance ze strany zaměstnavatele zapovídá, neboť možnost provádět srážky ze mzdy k náhradě škody podmiňuje uzavřením dohody o srážkách ze mzdy (podle ustanovení § 147 odst. 3 věty druhé zákoníku práce srážky ze mzdy k náhradě škody jsou totiž možné jen na základě dohody o srážkách ze mzdy).
Zaměstnavatel je tedy, jednoduše řečeno, oprávněn započíst svou pohledávku na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu, které zaměstnanci mají být vyplaceny, a provést srážku (srážky) za účelem uspokojení svého nároku na náhradu škody jen na základě dohody o srážkách ze mzdy uzavřené mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
Bez této dohody, uzavřené pak dle ustanovení § 2045 občanského zákoníku, není zaměstnavatel oprávněn srážky ze mzdy k náhradě škody provádět, a to ani tehdy, jsou-li splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli, zaměstnanec svou odpovědnost za škodu uznal a zavázal se škodu nahradit (viz. ustanovení § 263 zákoníku práce). Odpovědnost zaměstnance za škodu, kterou způsobil zaměstnavateli, ani případné uznání škody zaměstnancem, tedy samo o sobě zaměstnavatele neopravňuje, aby částku potřebnou k náhradě této škody jednostranně srazil ze mzdy zaměstnance, i kdyby respektoval zákonné limity vyplývající z § 278 a § 279 odst. 1 občanského soudního řádu (tedy že musí zaměstnanci zůstat nezabavitelná částka a jedna třetina zbytku čisté mzdy po odečtení nezabavitelné částky, jde-li o uspokojení pohledávky přednostní, nebo dvě třetiny zbytku čisté mzdy po odečtení nezabavitelné částky, jde-li o uspokojení pohledávky nepřednostní) .
Podle ustanovení § 144a odst. 4 zákoníku práce pak započtení proti pohledávce na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu smí být provedeno jen za podmínek stanovených v úpravě výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy v občanském soudním řádu.
Výše uvedené pak také lze přiměřeně vztáhnout i na pohledávku zaměstnance na odstupné, kterého se sice netýkají zákonné limity (vyplývající z § 278 a § 279 odst. 1 občanského soudního řádu), avšak (stejně jako na mzdu) se na něj vztahuje ustanovení § 147 odst. 3 zákoníku práce.
Odstupné totiž zákon zahrnuje do tzv. „jiných příjmů“ zaměstnance specifikovaných v ustanovení § 145 odst. 2 písm. d) zákoníku práce, kterých se týká pojem „srážky ze mzdy“, zavedený jako tzv. legislativní zkratka pro srážky z příjmu, tj. ze mzdy, platu a z jiných příjmů zaměstnance z pracovněprávního vztahu dle ustanovení § 145 odst. 1 zákoníku práce.
Závěrem tedy lze shrnout, že bez souhlasu zaměstnance vyjádřeného v dohodě o srážkách tedy zaměstnavatel ze mzdy, platu, odměny z dohod a náhrady mzdy nebo platu ani z odstupného strhnout náhradu škody nemůže, a to ani když svou povinnost nahradit škodu zaměstnanec uzná a jsou splněny i další v předchozím textu uvedené podmínky.